Svoboda hojit se

Uprostřed balení a stěhování z jihu na sever mám dost času přemýšlet.

Jakto, že si moc věcí ze svého dětství nepamatuju?

Jakto, že si přitahuju muže, kteří mi ubližují emocionálně a chovají se ke mně s nerespektem a neúctou?

Jakto, že mám v životě převládající pocit opuštění, pocit, že svět není bezpečné místo, že nemůžu volně vyjadřovat kdo jsem a jaká jsem?

Jakto, že očekávám, že budu kritizovaná, odmítaná, ponižovaná, bude na mě řváno?

Jakto, že se necítím ve vztazích bezpečně a milovaná?

Odpověď je jednodušší, než byste čekali.

Protože jsem to zažívala v dětství. Zvykla jsem si takto prožívat život. Brala jsem to jako součást žití na tomto světě. Nic jiného jsem neznala. 

Každý člověk se chce cítit dobře. A každý člověk dělá, co může, aby toho dosáhl. 

Něco jsme se v dětství naučili - Jak uspokojovat základní potřeby.

Autor: Dvorapa – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=71558228

Všichni lidé mají ty základní lidské potřeby. V rodině se naučí je nějak uspokojovat/neuspokojovat a jdou dál životem. V každé rodině je to jiné. V některých rodinách se neustále křičí a emocionálně v ní není bezpečno. V některých rodinách je jeden z rodičů alkoholik násilník a děti nejsou ve fyzickém bezpečí. V některých rodinách se nerespektuje individualita a individuální vůle. A tak dále a a tak dále. Varianty jsou nekonečné.

Každý dělá, co může. 

Naučili jsme se "nějak" své základní potřeby uspokojovat nebo je potlačovat. A tak si žijeme dál nebýt té bolesti uvnitř, toho pocitu nedostatečnosti. "To je všechno? Tohle je ten život, co následuje po dětství? Čím je dospělost osvobozující?"

No přeci tím, že si "můžeme dělat, co chceme". Prý. Na to jsme se v dětství tak těšili!

Zacházet se svým tělem, se svým životem, se svou svobodou...po svém. Konečně. Je to svoboda...

Měla by to být svoboda! ... Hurá do dospělého života. Konečně. 

A ejhle. Ono se nedaří. Vztah po vztahu hapruje. Další roviny života nenaplněné. Převládá chaos, nedostatek. Nedostatek něhy, nedostatek financí, nedostatek pocitu sama sebe. 

Každý z řad starších 18 let si brzo či později uvědomil tu iluzi, na kterou jsme čekali. A to, že se budeme cítit lépe a budeme více svobodní. A pak se ukázalo, že všemi těmi povinnostmi, zákony aj. nás to svazuje o to víc. A nejen to.

Třeba jsme se stejně cítili a cítíme vlastně špatně. Už jsme od rodičů pryč. Vyděláváme vlastní peníze, osamostatnili jsme se od nich fyzicky a doufali a věřili, že pouta bolesti z dětství prostě zmizí. Jako by ta pouta byla připoutána k naší fyzické přítomnosti v rodném hnízdu...

Časem se nám třeba přitíží. Cítíme se stále špatně, jen k tomu musíme/můžeme chodit do práce, platit účty, pít alkohol, brát drogy a souložit. Jaká svoboda!

Zamyslela jsem se..

Potkala jsem se v životě s mnoha lidmi.  Jako lektorka jógy a komunikativní člověk jsem se často bavila s lidmi a nebála se zeptat na osobnější věci.

Jak se nešťastní lidé vypořádávají jako dospělí s tím, jak těžké dětství prožili? 

Viděla jsem tři způsoby vyrovnávání se již dospělých lidí s nově nabitou "dospěláckou" svobodou.  

Může být na toto rozdělení nahlíženo jako na životní fáze. Někdo se může celý život vyrovnávat se svobodou tím stejným způsobem a někdo projde všemi třemi fázemi/způsoby v jednom životě. Zároveň se tyto fáze prolínají, jak člověk roste postupně přechází do jiné fáze. Učí se vyrovnávat se se svobodou zdravějšími, zodpovědnějšími a udržitelnějšími způsoby.

První způsob vyrovnávání se  se svobodou má tyto charakteristiky:

Fyzické i duševní neosamostatnění. Přizpůsobení se rodičům, jejich povahám, snům, cílům, plánům. Pasivita. 

Emoční neosamostatnění. Závislost na rodiči. Strach být sám a potýkat se s bolestmi, náročnostmi života.

Mentální neosamostatnění. Nesamostatné myšlení. Nevědomě převzaté způsoby přemýšlení o světě, vztazích od rodičů, druhých lidí, televize. Nesamostatnost v uvažování. Automatické mluvení o světě. "Svět je špatný. Lidi se tak prostě chovají". je to jako poslouchat seniora či nějakého starého člověka. Neautenticita, jen převzaté vzorce chování. Rigidita.

Druhý způsob vyrovnávání se se svobodou má tyto charakteristiky:

Emoční a mentální osamostatnění je definováno Vzdorem u těchto lidí. Potřeba dělat věci navzdory, natruc. Je jedno o co se jedná, hlavně to udělám tak, jak se nemá, jak mi to zakazovali v dětství. A je jedno, kdo je autorita, proti které se bouříme. Zda rodič, vláda, morálka, církev, společnost či drsný hlas vnitřního kritika a zvnitřnělého rodiče. Je to dobrodružství objevovat neznámé vody, prolamovat zákazy, limity společnosti, rodinné morálky.... Alespoň ze začátku. Než se z toho stane životní styl. A o tom píšu v tomto článku. 

Musím bojovat odporem. Čím větší extrém žiju, tím průkaznější pro mě i pro druhé, že jsem konečně svobodná, že někdo jsem. Je to ta svoboda dělat, co chci, ne? Uspokojuju své potřeby, konečně! Konečně! Tak to udělám alespoň zábavnou formou.  Ničení, destrukce, sebedestrukce. Proč ne? Zkusit se má vše.... Hlavně, ať naplním své potřeby a cítím se lépe.

Jakkoliv. ¨

Převládají destruktivní způsoby naplňování základních potřeb. Paření, alkohol, drogy, toxické vztahy, toxická sexualita, duševní problémy rostou místo, aby se hojily.

Tito lidé se myslí, že jsou svobodní, protože v určitých aspektech jsou tak jiní a dělají věci jinak. 

Doopravdy?

Podvědomě bojují v hlavě a v emocích s rodiči a vymezují se, bojují s nimi. A ničí sebe.

Čím víc bojují, s tím, co je, tím víc trpí. Osobní hranice neexistují, jsou volné (oproti v dětství zazívanému omezování) nebo naopak násilně roztahovány, nerespektovány, ničeny, přešlapovány. Nechávají si ubližovat druhými lidmi, protože už nevidí hranici, za kterou je pro ně destrukce a smrt. Nechtějí ji vidět. Ohrožují sami sebe i druhé v tou po té "svobodě".

Tito lidé boj s autoritou (rodičem) promítli i do svého nitra. Bojují se vším a odmítají vše, co by je mohlo jen náznakem omezit od představy "svobody". I když jsou to jejich  vlastní pocity, myšlenky a tedy osobní hranice jejich osobnosti. Nerespektují a bojují sami se sebou. Ničí svou osobnost, boj je pohlcuje víc a víc. Nerespektují, jak se cítí. Jsou víc a víc otupělí. Víc a víc... Drogy, toxické chování a vztahy ničí jejich tělo, duši i mysl. Víc a víc se vystavují smrti kvůli stylu života, který žijí.

Často podléhají.

Avšak mohou nastoupit cestu hojení. Začít bojovat za sebe a život ne proti sobě a životu. Rozhodnou se být lepší a začít hledat zdravější způsoby naplňování svých potřeb. 

Třetí způsob vyrovnávání se se svobodou má tyto charakteristiky:

Střední cesta. Vlastní cesta. Najití svých hranic, svého já, kdo jsem, jaká jsem. A práce na traumatech z dětství. Hledání zdravějších způsobů uspokojováních těch potřeb, které nebyly v dětství naplněny nebo byly odmítnuty a potlačeny. Hledání zdravějších způsobů vypořádávání se s bolestí, nedostatkem a s konci vztahů. 

Člověk se podle mě stane dospělým, když si své potřeby umí naplnit sám a zároveň si umí říct o pomoc, když jí potřebuje. A to vše v souladu. Nemá s kým bojovat a proti komu mít vzdor. I když dětství nemuselo být lehké, tito lidé se sami sobě stali tou autoritou, o kterou se potřebovali opřít. Stali se sami sobě hlavní hnací silou ke změně. Jsou zodpovědní sami za sebe a život, o který pečují. Tito lidé se obklopují lidmi, kteří je inspirují v tom, stát se lepšími, zodpovědnějšími. V rukou těchto lidí život a ostatní lidé vzkvétají.

A to je pro mě svoboda. Ze všech možností, vybrat si pro sebe to nejlepší, co mi prospívá a co mě motivuje být lepším člověkem. Podporovat  a opečovávat život, který je ve mně i v ostatních lidech. V tom vidím krásu svobody.

Co znamená svoboda pro tebe?

ZV