Když se člověk rozzáří

Všimla jsem si zajímavého úkazu. 

Když se člověk realizuje ve svém životním úkolu, rozzáří se a cítí při tom neskonale čisté a jemné pocity. A nejen on... 

A jak to myslím?

Když jsem před měsícem a půl vystoupila po 15 letech se svým zpěvem a tanečním vystoupení, dávala jsem tomu velkou hodnotu, připravovala jsem si i kostým, trénovala poctivě. A bylo to pro mě důležité. Brala jsem to velmi vážně.

Obě vystoupení se povedla a ikdyž jsem se po posledním klepala stresem, užívala jsem si to. Užívala jsem si i zpětnou vazbu druhých lidí, kteří byli přítomni mé realizaci toho, co jsem považovala ve svém životě za důležité a v čem jsem měla talent. V čem jsem našla svou realizaci a smysl. 

Nezapomenu na to, jak jsem zpívávala poslední tři tóny a publikum mě je nenechalo ani dozpívat a křičelo nadšením. Cítila jsem vděčnost, úžas, že se to děje... Po tak dlouhé době, kdy jsem ty talenty nechávala v rohu své duše schované a teď takové přijetí? Wau... 

Zažívala jsem vděčnost z toho, že jsem překonala samu sebe a vystoupila před lidmi. A zároveň z toho, že to bylo přijímáno s nadšením. Lidé se se mnou dokázali prostřednictví mého hlasu a umu spojit. Naslouchali a spoluprožívali se mnou emoce vycházející z krásné písně "Never enough".

Na ten několikaminutový okamžik jsme se celý malý jazzový klub spojily. Já jsem měla tolik toho na srdci a chtěla to svým hlasem dát vědět a ti lidé to poslouchali, žasli. Do té doby nevěděli, že tak zpívám. Byli unešení, cítili, co jsem zpěvem dávala. Přijímali s radostí, co jsem jim dávala.

Byli jsme za jedno na těch pár minut. Pohroužení v píseň.
Já zpívala, oni naslouchali, cítili a prožívali.

Bylo to fascinující. Běhal mi z toho mráz po zádech. Cítila jsem tak jemné city, až mi bylo do pláče z dojetí. Byla to krása.

Podobnou zkušenost, ale z druhé strany jako divák, jsem zažila včera na výstavě obrazů Aničky Stejskalové v Bludově. 

Cítila jsem její dojetí a vděčnost a připomnělo mi to sebe před měsícem a půl. Je to požehnání a i ona to přožívala jako požehnaní. Překvapil ji počet lidí v publiku i nadšení. Byla dojatá a úplně zářila.

Viděla jsem, jak zářila. Stalo se jí něco úchvatného, podobného jako mně. A zároveň si uvědomovala to posvátno, které se dělo, a ona byla účastnicí i pozorovatelem zároveň. 

Světlo expandovalo její seberealizací. Mohla to zažívat spolu se zpětným odraz toho světla od lidí, kteří její umění přijímali a obdivovali ho. Díky jejímu umění se s ní spojili. Díky její práci, jejímu vyjádření. Její seberealizaci.

Uvědomila jsem si, že realizovat sama sebe (se svými talenty) a dávat to lidem, je posvátné. 

Vesmír tím expanduje a obohacuje se tím tolik bytostí.

Nádhera to zažívat!

                                                                                 ZV