Velký návrat

V bodu nula. Jsem v bodu nula.

Místy v mínusových hodnotách, když se bolest ze zrady a opuštění objeví.

Život, jak jsem ho znala, skončil, nenávratně a ze dne na den.

Jako jaro přichází po zimě. Tak já pomalu, nevzdávajíc se, rostu z bolesti, zrady, opuštění a náhlé změny.

Život, jak jsem ho žila, krachl. Bohudíky i bohužel.

Žila jsem normálně. Chodila do práce, bydlela v bytě ve velkoměstě, platila účty, měla partnera.

Pak se stalo trauma a přišla jsem o vše zmiňované. Odstěhovala jsem se ze dne na den za rodiči do malého města na okraji Jeseníků - Šumperka.

Odsuzovala jsem, co se stalo i ty lidi, kteří byli toho součástí. Oni mi způsobili bolest spolu s mým bývalým partnerem. Vraceli se mi noční můry, myšlenky na to, co se stalo mi lítaly hlavou a působily bolest. Jeden den jsem se cítila dobře, fungovala jsem. Druhý den od rána těžké pocity a odpor cokoliv dělat. Se třemi terapeuty jsem řešila svou bolest. Podařilo se mi to v sobě zpracovat na tolik, že jsem už byla schopna vnímat přítomnost a spřádat plány do budoucnosti. A druhý den sešup a těžké stavy, pláč.

Všechno jsem to považovala za špatné, co se stalo, jak se lidé chovali, jak se můj bývalý partner zachoval. Vinila jsem ho ze zrady, toho, že mě zranil na nejcitlivějším místě, o kterém věděl a i tak to udělal. A poté, že mě opustil, hned dvakrát. Přímo na té události a poté se se mnou rozešel.

Bolest to byla nepředstavitelná.

Něco mi na tom nehrálo. Proč? Jako vždy jsem hledala hlubší vysvětlení reality než, že druzí jsou zlí.

Svůj příběh jsem řekla snad desetkrát. Už mě nebavilo stěžovat si. Už mě nebavilo obviňovat druhé, že mi je to jejich vina a že jsou špatní. Setkala jsem se s cela odlišným světem, ve kterém se lidé ničí a ničí se i navzájem. Odsoudila jsem to, Zachránila si život. A i tak mi nestačil tento konec.

Oni byli mým zrcadlem. V tomto případě černým. Viděla jsem na vlastní oči, co s člověkem udělá styl života postavený na utíkání před vnitřní bolestí a prázdnotou. Viděla jsem takovou míru sebedestrukce a sebenenávisti. Viděla jsem utíkání do plochých požitků mihotavých záblesků rozkoše, která vybledává v dalším zvířečtějším provedením. Obraz nicoty a destrukce.

Odsoudila jsem je, odsoudila jsem to, co jsem viděla. A tíha ulehla na mou duši spolu s opakujícími se myšlenkami na traumatizující večer. Znovu a znovu dokola. Nemohla jsem tomu utéct.

Je lepší cesta, které jsem nebyla schopná.

Mohla jsem milovat, ne o tom jen hloupě mluvit.

Příjmout to jako zkušenost, kterou někteří lidé proživají lásku. Kdyby poznali, jaké to je být milovat, přijímán a podporován, neničili by se. Jejich snahy byly snahou cítit se dobře. Používali k tomu alkohol, drogy, volný neomezený sex. Chtěli se cítit alespoň lépe. Alespoň na okamžik.

Viním se za to, že jsem je odsoudila. Uvědomila jsem si, že jsem odsuzovala samu sebe. Že každým dnem utíkám od vnitřní bolesti k podnětům, telefonu, lidem, požitkům.

Teď se ukázalo, že musím odpustit sama sobě, že jsem žila nesmyslný život bez vyššího smyslu. Chodila jsem do práce, souložila, jedla, pila, spala a vnitřně věděla, že je to málo. Že tohle nestačí.

Tak lehce umím odsoudit druhé lidi za to, jak žijí, protože nejdřív jsem odsoudila samu sebe.

Jaké to je žít smysluplný život a odpustit si?

Tak na to teprve přicházím. Navracím se k sobě.

                                                                                                 ZV