Velký začátek

Prožít něco těžkého je těžké. Nicméně zvládnutelné.

Chce to hodně odvahy, vůle, trpělivosti a vytrvalosti přežít trauma s ním spojený postraumatický stres a žít dál.

Trauma si hodně vezme a zároveň hodně dá. Hlavně nový začátek.

Při traumatu něco v nás umře. Nervový systém dostane takový šok, že se opravdu jedná o určitý druh smrti. 

Zastaví se čas. Šok, ticho a tupý pocit zamrznutí. Přemýšlet nejde, cítit nejde. je to jako nucené prázdno, za kterým tušíte, že čeká velká bolest. Ta bolest čeká, až se dostanete do alespoň z části bezpečného prostředí, aby se odkryla a byli jste nově zahlceny pocity bezmoci, vzteku, strachu, viny. Občas se chtějí vynořit myšlenky z té události a úspěšné je potlačím. A pak jen ticho. Tupé ticho.

To ticho před emocionální bouří je kouzelné, posvátné. Naše realita se rozbila.

To ticho je konejšivé, hřejivé. Slyším ptáčky zpívat hlasitěji než obvykle. Vidím světlo v tolika tónech zlaté. jak jsem si nemohla všimnout, jak je vnější svět krásný?

Ticho trvalo jeden den. Mozek mi nefungoval, city neproudily. Byla jsem v šoku a věděla. Po mnoha traumatech jsem věděla, co příjde.

Neurčitý tlak v pozadí mého vědomí se probouzel a já věděla že nesmím být sama. Že potřebuji slyšet lidské hlasy, vnímat přítomnost druhých lidí, poslouchat příběhy každodenného života, cítit obejmutí a doteky reálných lidí.

Izolace je cesta do pekel. To jsem poznala po mnoha stavech, při kterých se mi rozpadla osobnost a já ji následně musela stavět bolestivě znovu dny, týdny, měsíce, roky. A právě izolaci jsem volila, abych se s bolestí vypořádala. Odstřihla jsem se od lidí, abych si vyřešila své bolesti a traumata. A bylo to peklo. 

Ztratit kontakt s vnějším světem bolest prohlubuje, neřeší ji.

To není prostor k řešení bolesti, který potřebujeme v té chvíli. To je izolace od milujících lidí kolem vás, od koníčků, které vás těšívaly.

Je to prohlubování bolesti. Nejvíce člověk trpí, když si příjde sám a pak když reálně je sám a cíti osamělost.

Ty roky jsem na to byla sama. Bojovala se sebou, s bolestí. Snažila se jí přemoci, tlačila, vytěsňovala silou své vůle.

A život mi pak díkybohu přinesl situace, v kterých se ta bolest rozlila napovrch a já znovu stále před výzvou, co s bolestí.

Zkusila jsem mnohé techniky. Bojovala jsem často o své přežití nejen ve svém vnitřním světe, ale i ve vnějším světe, ve kterém jsem bojovala o fyzické přežití. Nedařilo se mi ani v jednou světe.

Tolikrát jsem vyhořela. Tak jsem se snažila - v pracích, ve vztazích, v přátelstvích. Tolikrát jsem se vyčerpala přílišnou snahou zachraňovat vztahy s lidmi, kteří je zachraňovat nechtěli. Naučila jsem se pouštět, propouštět ty, kteří nechtějí být v mém životě. A všímala si víc, že lidé něco tvrdí a pak se chovají jinak.  Slova "Jsi pro mě důležitá, záleží mi na tobě," se zdáli rozprášeny v prachu pod činy vykazující nezájem, ignoraci. To, co lide, dělali, mi přišlo důležitější než to, co tvrdili, že mají, cítí a dělají.

                                                                                          ZV